Po osvobození, v květnu 1945, se dostal do Žatce, kde plnil mimořádnou vojenskou službu. V tomto období, pokud měl volno, chodil se svými bývalými spolubojovníky na taneční zábavy, mimo jiné i do Radíčevsi. Tady se seznámil s mojí maminkou. Okamžitě se do ní zamiloval. Zjistil, že bydlí s rodiči a bratrem v Milčevsi, nelenil a rodinu navštívil. Maminčiným rodičům se zželelo hubeného chlapce, který prošel válkou, velmi si ho oblíbili a dovolili mu, aby je navštěvoval.   Dne 16. 1. 1946 odešel do civilu. Byl mu přidělen dům čp.59 v Želči, hned vedle domu jeho kamaráda a spolubojovníka Jaroslava Hokeše, který dostal čp. 58. Oběma mladíkúm nebylo ani dvacet let a už měli začít hospodařit. Šlo to ztuha. Tatínkovi byla nápomocna maminčina rodina, jak radou tak prací. V létě 1947 za ním přijeli z Volyně jeho rodiče Vladimír a Antonie a také sestra Ludmila. Konečně byla celá rodina zase pohromadě. Společně začali hospodařit a dařilo se jim dobře.  19. září 1948 se tatínek oženil s Marií Němcovou, mojí maminkou. V březnu 1949 se jim narodil syn Vladimír, v červenci 1953 dcera Jindřiška. Po založení JZD v roce 1951 naši sice nadšeni nebyli, ani nebyli mezi prvními, ale nakonec do něj vstoupili. Družstvu se však moc nedařilo a tak naši začali opět soukromě hospodařit. Byli úspěšní, vzpomínám, že si za sklizeň cibule v roce 1957 koupili své první auto, krásného hráškově zeleného Spartaka. V roce 1958 za ním přišel tehdejší předseda JZD pan Konstantin Tomáš, za doprovodu pana řídícího učitele Karla Nejedlého a přemlouvali ho, aby opět vstoupil do JZD. Nabídli mu místo mechanizátora a navíc mu pan řídící navrhl, že by mohli spolu jet na veletrh do Lipska na výstavu zemědělské techniky. Oba pak spolu skutečně odjeli a díky nim pak družstvo zakoupilo nové traktory a další zemědělské stroje. Jako mechanizátor pracoval otec do roku 1964, kdy z funkce, z osobních důvodů, odstoupil. Jezdil pak s traktorem, pásákem a v létech 1966-67 ho družstvo vyslalo jako bagristu na stavbu Nechranické přehrady. 

Květoslav Kořán