Náhrada pomníku obětem světové války z roku 1921

Ukázka z knihy "Želeč v zrcadle času. Lípy-němí svědkové minulosti"

Tento pomník stál na svém místě až do roku 1955. Na schůzi MNV v únoru téhož roku bylo odhlasováno jeho odstranění. O jeho likvidaci však muselo být rozhodnuto již dříve, neboť, jak vyplývá ze zápisu ze schůze, byl nabídnut kamenickým dílnám, avšak žádná o něj neprojevila zájem.

Úkolem jeho odstranění byl pověřen pan Krupička. Starý německý pomník byl stržen a pásovým traktorem odtažen do rokle, která se táhla od domu paní Höferové až k železničním kolejím. Podle vzpomínek pamětníků, kteří byli tehdy ještě dětmi a byli svědky jeho odtahování, se v jámě pod pomníkem nacházely staré mince z doby první republiky, které tam místní uložili při jeho vztyčení. Na jeho místo byl následně přesunut pomník osvobození z druhé světové války, původně umístěný u zdi zámecké budovy. Tento pomník byl opatřen bronzovými plastikami s vyobrazením T. G. Masaryka a E. Beneše. Nabízí se však otázka, kam tyto plastiky zmizely, neboť dnes je pomník zcela holý a jsou na něm patrné pouze otvory, v nichž byly původně upevněny. Otázka je na místě – a existuje na ni odpověď. Při přesunu pomníku na nové místo hrozilo, že budou plastiky z tehdejších politických důvodů znehodnoceny. Byly proto demontovány a pečlivě ukryty na dlouhá desetiletí. Kdo byl jejich zachráncem? Můj strýc Emil Malý – želečský rodák, mostecký horník a rebel v tom dobrém slova smyslu. Obě plastiky pečlivě zakopal v místech známé pro místní jako „Ovčín“. Kde přesně? To ví už jen jeho syn, Zdeněk Malý, který vzpomíná:

„..když mi bylo asi devět let, tak mě jednou táta vzal „na procházku na Ovčín“. K mému údivu tam začal kopat a vykopal dva „obrazy“. Tak se na světlo světa znovu dostaly dvě bronzové plastiky.“

Dále vzpomíná:

"Když se politická situace v roce 1968 začala uvolňovat, tak otec plastiky znovu namontoval na pomník. Po srpnových událostech téhož roku je však opět demontoval – hrozilo jejich zničení."

V pozdějším věku mu otec plastiky svěřil, aby je střežil „jako oko v hlavě“, což také učinil. Jejich osud se v následujících letech vyvíjel nadějně – zdálo se, že budou navráceny na své původní místo, tedy zpět na pomník, nikoli do země. Bohužel k tomu tehdy nedošlo.